Česká loutka v kostce - Matěk Kopecký a jeho následníci

"Lákejte turisty na loutky," radila na počátku letošního roku radním Pardubického kraje propagátorka zámků na Loiře, radní pro cestovní ruch francouzského regionu Centre Karine Gloanec-Maurinová. Sotva o tři měsíce později, jistě ne náhodou, radní města Hradce Králové Lenka Jaklová a hejtman Lubomír Franc vyhlásili, že chtějí usilovat o zápis fenoménu východočeského loutkářství na seznam nehmotného kulturního a světového dědictví UNESCO. Projděme společně historii tohoto českého fenoménu.

"V regionu existují desítky amatérských divadel i expozice loutek včetně té nejnovější v Labyrintu Divadla Drak - světoznámého divadla, jehož poetika přímo vyrůstala z lidového loutkářství rodiny Matěje Kopeckého," uvedli na tiskových konferencích. O další dva měsíce později hledali někteří světoví scénografové na prestižní akci Pražské quadrienalle scénografie a divadelního prostoru také pověstné české loutky, ale kupodivu je nenalezli. České loutkářství se totiž nachází na rozcestí! Vznikají sice nové expozice loutek, uvažuje se o dědictví UNESCO, ale soudobé české divadlo i film směřují k jiné neloutkové poetice a kdysi tak oblíbené loutky jsou vytěsňovány na okraj skutečného kulturního zájmu a transformují se v pokleslý turistický sortiment kolem Karlova mostu. Co je to tedy onen světově proslulý fenomén české loutky, o jehož přežití bychom měli pečovat? Fenomén, o kterém cizina dodnes mluví s úctou a který byl už od padesátých let 20. století považován za rodinné stříbro republiky? Kde a kdy se zrodil? Skutečně existuje nebo jde o další pozdně obrozenecký mýtus českého národa?

Mýtus Matěje Kopeckého

Začátky českého loutkářství spadají do osvícenecké doby. Je to nemnoho proti několika tisícileté tradici východního loutkového divadla, neboť z pohledu globální historie má dnešní podoba českého loutkářství za sebou pouhých 250 let. Skutečně dobře jsme pak v archívech informováni o loutkovém divadle až ponapoleonské doby, tedy období poměrně prosperujícího biedermeieru. Každé ještě školou povinné dítě přece zná z této doby mýtus o zakladateli českého loutkářství, významném obrozenci Matěji Kopeckém, válečném vysloužilci, který se po vzoru otce rozhodl pro kočovný loutkářský život a podal si žádost o propůjčení licence k provozování mechanických představení. Mýtus Matěje Kopeckého spočívá v tom, že nebyl ani první, ani jediný a dokonce asi ani ten nejdůležitější. Přestože i jeho tři synové Josef, Václav a Antonín se také později věnovali loutkářství, jejich rod nebyl zdaleka jediným loutkářským rodem u nás. Když si odmyslíme starší české loutkáře, jmenovitě třeba po celé Evropě proslulého J. J. Bráta, ve stejné době jako Kopecký začali hrát i zakladatelé jiných loutkářských rodů - v jižních Čechách Dubští, Kočkové, Kludští, Lagronové, ve východních Čechách Majznerové, Finkové, Vidové, Hanušové a na Moravě třeba Flachsové, Pflegrové, Šimkové či Kučerové.