Vzpomínky na budoucnost

Václav pracoval celý život pro vlakovou poštu. Byl jeden z mála lidí na světě, kteří
mají svoji práci rádi. Doručil po celé republice snad desítky tisíc dopisů. Sám pak
ale dostal jeden, na který odesílatel nenapsal ani adresu. Obsah dopisu Václava
nepotěšil. I když vlastně mohl čekat, že v něm něco takového bude.

V létě viděl ve své práci poslání v jasných obrysech. Pytle dopisů a pohledů, které musel roztřídit a orazítkovat, zaplnily celý vagón. O prázdninách si lidé zkrátka víc psali. Václavovi vždycky přišlo líto, když mu na konci cesty zůstal jeden pytel, ve kterém byly takzvaní mrzáci. Dopisy, na kterých nebyla adresa. Když byl mladší, cesty si krátil tím, že si v nich četl. Pak už mu to ale přišlo nevhodné. Když už ty dopisy nemají dojít adresátovi, tak až nikomu. Každé prázdniny dostával k ruce studenty poštovního učiliště. Ti s ním celé dva měsíce jezdili a tahali pytle do vlaku a z vlaku. Václav se na tu dobu vždycky těšil. Cesty s mladými lidmi mu utíkaly líp než s kolegy, kteří zabředli do stereotypu razítkování stejně jako on. Václav si ale ze všech těch učňů pamatuje nejvíce Petra. Bylo mu šestnáct. Václav na něm od první chvíle viděl, že s ním bude větší práce než s předešlými učni, které měl na starosti. Doufal ale, že ho nějak dostane na svoji stranu, a nebudou vedle sebe jen mlčet a tiše se trpět.

"Tak tenhle pytel je hotový, zaplombuj ho," řekl Petrovi. Ten s nechutí vstal ze židle a popadl hořejšek pytle oběma rukama. Vypadalo to trochu, jako kdyby držel králíka za uši. Pak si ale Petr vzpomněl, že si nepřipravil provázek, kterým musí pytel zavázat. Václav dělal, že si maže chleba, ve skutečnosti ale Petra sledoval. "Není to tak těžké, dostaneš se do toho," snažil se ho Václav povzbudit. "Asi tak za padesát let," ušklíbl se Petr. "A co vás v té škole vůbec učí? Zavázat pytel, to je základ," rozesmál se Václav. Petr se narovnal, kopnul do pytle a šel si zase sednout. Václav se s ním nechtěl hádat, a tak pytel zaplomboval sám. Když byli na půli cesty do Košic, Václav si uvědomil, že Petr od té příhody s pytlem nepromluvil ani slovo. "Je toho dost, já vím..." promluvil do ticha. Petr neodpověděl. "Nesmíš si to zošklivovat," snažil se dál. "A to je celá ta práce, že jen razítkujete dokola dopisy?" vypadlo z Petra, na Václava se ale ani nepodíval. Namočil razítko a praštil s ním na obálku dopisu, až to zadunělo celým stolem. "V podstatě ano, ale je to důležitá práce," odpověděl mu vážně Václav. Pak už se zase ozývaly jen rány o stůl. V Košicích nechal vykládání a nakládání jen na Petrovi, aby měl pocit, že se konečně něco děje. Měli na to jen pár minut. Petr poslední pytel nových dopisů na roztřídění nakládal, když už se vlak rozjížděl. Pošťačky, které přivezly pytle k vlaku na vozíku, jim začaly na rozloučenou mávat.