Posvátná země Inků

Jen o málo zemích světa se dá tvrdit, že jsou posvátnou zemí. Peru i celá říše Inků a jejich předků si takový přívlastek zaslouží. Tajemná historie indiánských kultur na tomto území je dlouhá více než pět tisíc let. I když by se mohlo zdát, že ji násilná španělská invaze rozvrátila a vykořenila, legendy a mýty jsou stále živé a přenášejí se z generace na generaci. V posledních letech nastává renesance původní kultury. Mladá generace Peruánců, Ekvádorců, Bolivijců a Chilanů hledá své dávné kořeny a úctu k odkazu svých předků.

Ačkoliv se o Peru hovoří jako o zemi Inků, Inkové zde vládli jen necelých tři sta let a většinu dovedností a zkušeností převzali od kultur, které se na tomto území vyskytovaly dříve. Inkové měli to štěstí - nebo tu smůlu - že se střetli se Španěly, kteří o jejich existenci, kultuře, hospodářském systému a náboženství zanechali písemné svědectví. Vědci však dodnes vedou spory o jejich věrohodnosti.

Na všechny tyto dohady zapomenete, jakmile vystoupíte z letadla, nedechnete se peruánského vzduchu a rozhlédnete se kolem sebe. Od té chvíle se vystavujete nebezpečí, že budete touto andskou říší uchváceni a neuniknete touze se sem vracet. Budete se chtít o starých indiánských kulturách dozvědět více, abyste mohli spatřit starobylé Peru v jeho celistvosti. Pak budete uchváceni pohledem na tento mikrosvět, tolik odlišný od toho našeho. Předkládám jen několik malých střípků jako ochutnávku té nesmírně bohaté hostiny, zvané posvátná země Inků.

Rituál nad hladinou Titicaca 

Nebe se zatáhlo temným černým mrakem. Hladina jezera Titicaca, která nás před pár hodinami fascinovala svou blyštivou nádherou a ospalým poklidem, se vzdouvá v chladném větru. Pramice, na které plujeme, stoupá na vlnách stále výš a propadá se stále hlouběji. Můj kamarád si bezděčně přikládá k obličeji masku kyslíkového přístroje a bledne. Starý Indián z kmene Challampampa nehne ani brvou. Pádla v jeho šlachovitých rukách se zakusují do vln s rytmickou pravidelností a decimetr po decimetru posouvají loď po hladině kolem skalnatého pobřeží Ostrova Slunce. Musí to být neskutečná dřina. Plavba do malého přístaviště potrvá ještě téměř půl hodiny. Vítr je zesiluje, ale starý Indián jako by jej vůbec nevnímal. Tváře spálené sluncem a ošlehané větrem, temné oči, černé nepoddajné vlasy, drobná svalnatá postava. Nečekaná fyzická síla a vnitřní klid. Jako bychom pro něj neexistovali, je tu jen on, jezero a vítr. Není to souboj, ale harmonie. Neplýtvá silami, ví přesně, kdy se má opřít do vesel, aby nás posunul k cíli. Když přirazíme u paty schodiště vinoucího se na vrchol skalisek, chybí sice do západu slunce téměř hodina, ale obloha je temná tak, že máme pocit, že se už se setmělo docela. S trochou studu za to, že se s námi musel vláčet kolem pobřeží, mu podávám deset dolarů. V očích mu nenápadně zajiskří a bez úsměvu strčí bankovku do kapsičky starého manžestrového saka. Beze slova bere do rukou bombu s kyslíkem, přehazuje si ji přes rameno a vyráží do schodů. Snažíme se ho následovat, ale každý další schod nám dělá větší potíže.

Kamarád se posadí na kámen a odmítá pokračovat. Stěží popadá dech a točí se mu hlava. Potřebuje kyslík. Volám na Indiána, ale vítr moje volání odnese na jezero. Šero kolem nás dostává zvláštní tajemnou podobu, možná je to jen posunuté vnímání z nedostatku kyslíku. Dobrý Indián se vrací a usmívá se. Rád bych věděl, co si o nás myslí. Pomáhám příteli odpočinout si a přemýšlím, jak mohli Španělé tuhle zemi dobít. Oblečeni do plné zbroje, hladoví, vystrašení, obklopení mnohanásobnou přesilou domorodců. Jak mohli bojovat, když nám dává tak zabrat jen pouhopouhý pohyb vpřed a vzhůru...