Miles Davis - král Jazzu

Jestliže byl Elvis Presley králem rokenrolu, králem jazzu byl fenomenální Miles Davis. Měl jsem to štěstí, že jsem se z důvěryhodných zdrojů dozvěděl, proč tomu tak bylo. Můj nerozlučný kolega a jeden z našich nejlepších saxofonistů, Petr Venkrbec, totiž natáčel s lidmi, kteří Davise osobně znali a které si sám mistr vybral, aby ho doprovázeli na jeho albech i na turné...

Mistr

Jedním z vyvolených byl Mike Stern, odvážný a novátorský kytarista, který s Davisem natočil několik respektovaných titulů. On i další z mistrova okruhu totiž tvrdí, že i když jazzová historie pamatuje desítky fenomenálních hráčů, jediný Miles Davis ani při těch nejdivočejších improvizacích i v dobách své drogové závislosti „neustřelil“. Prostě vždycky trefil tu správnou notu.
Miles Davis byl výjimečný. Po celou svou profesionální kariéru, která trvala nepřetržitě padesát let, určoval vývoj jazzu a byl u všech důležitých inovací a stylistických eskapád, kamkoliv se tahle muzika od té doby posunula. Ať již to byly různé fúze nebo nové výrazové prvky ve spojení s pop-kulturou – u jejich zrodu vždy najdeme stopu tohoto hudebního velikána. Paradoxem je, že vývoj jazzu se vždy zastavil, když ho právě odpočívající Davis nebyl schopen tlačit vpřed.

Začátky

Miles Davis byl synem movitého zubního lékaře a učitelky hudby. Vyrůstal na východě Spojených států, ve městě St. Louis, kam se rodina přestěhovala krátce po jeho narození. Díky muzikální matce a tolerantnímu otci se hudbě začal věnovat už v dětství. Ve dvanácti letech začal brát lekce na trubku. Již na střední škole hrál po barech, aby získal práci. V šestnácti začal o víkendech koncertovat mimo rodné město. A o rok později se stal členem kapely Eddieho Randla, která se jmenovala Blue Devils. První slávy se dočkal v roce 1944, těsně po maturitě, když díky svému talentu dostal místo v big bandu Billyho Eckstinea. Kapelu tehdy tvořili mimo jiné i trumpetista Dizzy Gillespie a saxofonista Charlie Parker, v té době již velké hvězdy. Tito dva špičkoví jazzmani se stali architekty tehdy nově vznikajícího stylu, který se jmenoval bebop. Bebop byl charakteristický rychlými, invenčními sóly a dynamickými, rytmickými změnami.
Je přitom zarážející, že Davis byl zpočátku tolik okouzlen právě Gillespiem a Parkerem, přestože jeho styl hraní byl nejen pomalejší a v porovnání s nimi méně okázalý. Miles Davis hrál na trubku lyrický a melodický styl a často dokázal ve vhodnou chvíli přidat tlumenou harmonii tam, kde by jiný tlačil na pilu. Jeho zvuk byl zkrátka více osobní a intimní, a přesto zároveň harmonicky bohatý a doslova oslnivý. Tento konstantní přístup ke hře a v nemalé míře také skromné vystupování nakonec způsobilo, že právě Miles Davis se stal jedním z nejoriginálnějších, ale i nejpopulárnějších jazzových hudebníků.