Francie a dandysmus

Francouzi se shodují v tom, že jejich způsob života je nejpříjemnější, jejich země nejcivilizovanější na světě a že všechno nejlepší v umění, ať jde o literaturu, výtvarné umění či hudbu, má svůj původ ve Francii. Toto přesvědčení spojuje všechny ty individualisty do národní pospolitosti. Kdo nemluví francouzsky, je tak trochu barbar. Nikdo se neumí oblékat s takovým švihem a originalitou jako Francouzka a Francouz. Nikdo není tak duchaplný, jako oni. Středem světa je Paříž. Jak do tohoto sebevědomého světa zapadá dandysmus s jeho zjevně britskými kořeny?

Již dříve zmíněný proslulý elegán Jules Barbey ďAurevilly, autor studie O dandysmu a Georgu Brummellovi, tohoto dandyho obdivoval jako zakladatele. Nyní přišli na řadu dva muži, kteří dodali dandysmu nový, vpravdě francouzský ráz. První z nich je slavný básník Charles Baudelaire (1821 – 1867), jehož sbírka Květy zla se stala základem moderní poezie. Druhým je Robert de Montesquiou (1855 – 1921), ve své době „velkolepý dandy“, který by byl zapomenut, kdyby neinspiroval dva slavné romanopisce, aby podle něj modelovali své literární postavy.

Prokletý Dandy

Baudelaire se nikdy nevyrovnal s tím, že se jeho ovdovělá pětatřicetiletá matka Caroline rok po otcově smrti provdala za nadějného důstojníka, devětatřicetiletého Jacquese Aupicka. Vlastní otec Baudelairův byl o pětatřicet let starší než jeho manželka a zemřel, když synovi nebylo ani šest let. Portrét svého elegantního a duchaplného skutečného otce nosil Baudelaire vždy při sobě, zatímco otčíma upřímně nenáviděl. Aupick udělal velkou vojenskou kariéru (dotáhl to na generála), ale v Baudelairových očích představoval vše, co nenáviděl: službu, pravidla, spořádanost, oficiální měšťanskou morálku. Vzpíral se všemu, co pro něj otčím připravoval. Z prestižního pařížského lycea je v maturitním ročníku vyloučen, protože odmítl vydat vyučujícímu lístek, který mu poslal kamarád. Roztrhal ho a spolykal s tím, že nevydá kamarádovo tajemství. Připravoval se pak soukromě a v létě 1839 s odřenýma ušima udělal maturitu. Exceloval jen v latině a řečtině. Konečně svobodný, zbaven přísného řádu koleje! O budoucnost si starosti nedělá – tvrdošíjně opakuje, že bude spisovatelem. Na nátlak rodiny se přece jen zapíše na právnickou fakultu, ale nedochází tam. Bydlí v penzionu s ostatními studenty. Už tady se odlišuje – tajemný, zasmušilý, vždy dokonale oblečený, vyjadřující se vytříbeným jazykem, ironický a jízlivý dandy. Utrácí a zadlužuje se. Flámuje s prostitutkami. Když se to provalí, udělá Aupick poslední pokus o nápravu: pošle Charlese lodí na cestu do Indie. Mladík ale opustí loď už na Réunionu a vrátí se do Paříže.