V každém je kus filantropa

Starosta Mikulova Rostislav Koštial úspěšně realizuje netradiční projekt záchrany křížové cesty na Svatém kopečku u Mikulova.

Mikulovský Svatý kopeček a křížová cesta tvoří společně s mikulovským zámkem výraznou dominantu, jedinečný a ucelený panoramatický pohled, vsazený do nádherné krajinné scenérie. Je nedílně spojena s Mikulovem a kardinálem Františkem z Dietrichsteina, který pozvedl Mikulov koncem 16. století mezi významná města regionu a zajistil mu slávu i lesk.
Svaté kopečky, kalvárie a křížové cesty začaly vznikat v Evropě již v 15. století. Křesťané si chtěli alespoň přeneseně a symbolicky projít, napodobit a připomenout onu cestu utrpení, kalvárii, kterou prošel Ježíš Kristus. Jeruzalém, s výjimkou křižáckých válek, byl od 7. století pod arabskou nadvládou, pouť ke svatým místům byla nemožná, a tak nezbylo, než si symbolicky křížovou cestu přenést do Evropy. Počet zastavení se lišil. Ustálil se na čtrnácti. Křížové cesty logicky vedou na vrcholy okolních kopců či návrší, tak jako v Jeruzalémě na návrší zvané Golgota – Kalvárie.
Na území dnešní České republiky je pak nejstarším stavebním komplexem tohoto druhu a jedním z nejstarších v zaalpských zemích křížová cesta na Svatém kopečku v Mikulově. Cesta k záchraně mikulovské památky je trnitá a připomíná kalvárii, kterou zobrazuje. Nejprve opravu znemožňovaly nevyjasněné majetkové poměry, pak nedostatek financí. Nepodařilo se získat významné dotace z EU, ani peníze ze spolupráce se sousedním rakouským městem Falkenstein. Ale nakonec se vše přece jen podařilo. Dobré věci se však nikdy nedají do pohybu samy od sebe.

Jak jste přišel na nápad umožnit místním firmám, ale i jednotlivým občanům Mikulova, „adoptovat“ některou z kapliček na Svatém kopečku?
Památka fakticky patří brněnskému biskupství, ale město Mikulov ji má nyní v pronájmu, což otevřelo cestu i k této netradiční formě záchrany památky. Když je možné adoptovat slona v zoo, proč ne historickou památku? Křížová cesta, bez ohledu na to, komu patří, je nedílnou součástí Mikulova. Je vizitkou města a jeho občanů, odkaz předků, který tu stojí již téměř čtyři sta let a máme vůči nim i této památce povinnost. Trochu to souvisí i s pověstným hledáním kořenů. Původní obyvatelstvo Mikulova bylo vysídleno po válce, to židovské o pár let dříve. Zdá se, že nyní dorůstá generace patriotů, která již vnímá Mikulov jako svůj domov a není jí lhostejné, jak město vypadá. Mikulov je multikulturní, kosmopolitní město s úžasnou atmosférou a památkami, které přitahují turisty a má jim co nabídnout. Ale musí to být také hezké místo k životu.

Jaký je ohlas na možnost adopce?
Obrovský. V každém z nás je totiž kus filantropa. Lidé jsou jen trochu unaveni „suplováním role státu“ a mají jistou nedůvěru ve všechny ty nadace a organizace pro přerozdělování jejich peněz. „Adopce“ vám umožní podílet se na opravě jednotlivé kapličky přímo a dokonce nejen finančně, ale doslova i fyzicky. Klidně i fyzickou prací na opravě památky. Mezi patrony máme místní firmy, ale i jednotlivé občany. Ze sedmnácti kapliček má již deset své patrony, a já často říkám s úsměvem, „pospěšte, už nebudou“.

Kromě vlastní adopce plánujete i další zdroje financování?
Samozřejmě. Čeká nás i druhá etapa oprav: renovace a záchrana vnitřního vybavení a výzdoby jednotlivých kapliček a některé opravy objektů vyžadují více peněz. Mluvili jsme o filantropii. V této souvislosti musím jmenovat pana Adama Kubíčka, syna významného malíře Jánuše Kubíčka, který zcela impulsivně, spontánně, nabídl do projektu záchrany Svatého kopečku jeden z obrazů svého otce. Obraz se bude dražit ve spolupráci s časopisem C&V Style. Pokud vím, pak vyvolávací cena má být sto deset tisíc korun a celý výtěžek bude věnován na opravu křížové cesty.

Jaký je vztah malíře Kubíčka k Mikulovu?
Obraz věnovaný do aukce vznikl v roce 1948 při devítiměsíčním pobytu Jánuše Kubíčka v Mikulově a dramaticky zobrazuje město po druhé světové válce včetně vyhořelého zámku. Malíř byl městem uchvácen. Nacházel v něm reminiscence na svůj dřívější pobyt v Itálii, kterou si oblíbil. Situace po roce 1948 umožňovala českým a moravským malířům pobývat spíše v Mikulově, než v Itálii.

Je tedy šance, že památka bude konečně opravena?
Jsem o tom přesvědčen! Už teď začínám plánovat druhou etapu oprav, ve které se musíme zaměřit na vnitřní výzdobu. Část je velmi poškozená, či chybí zcela. Možná oslovíme současné umělce…