Mike Oldfield - prokletí Tubular Bells

Michael Gordon Oldfield (jak zní jeho celé jméno, narozen 15. května 1953 v Readingu) dal světu před více jak třemi dekádami veleúspěšné dílo Tubular Bells. K tomuto tubulárnímu tématu se posléze během své kariéry mnohokrát vrátil, aby složil buď volná pokračování nebo jej kompletně přetočil, či zremixoval. Jeho svět perfekcionismu však několikrát nabídl i odbočky do rozličných hudebních škatulek a na svém kontě má i nespočet hitů, z nichž ten největší Moonlight Shadow je evergreenem rozhlasových stanic dodnes. Jeho niterné postupy, hrátky s různými druhy kytar, mu umožnily natáčet skladby, v nichž se nejenom drží tradičních postupů, rád však i experimentoval. Dřímá v něm talent, který se nezalekne ničeho, počínaje klasickou rockovou kompozicí přes progresivnější odnože tohoto žánru, folk, new age, pop nebo ambient s přesahem do vážné muziky.

Cesta k prvním Tubular Bells

Ještě jako kluk Mike Oldfield hrál po folkových klubech se svou akustickou kytarou. Již tehdy živě prezentoval dva ucelené patnáctiminutové opusy, o kterých rozhlašoval, že obsahují snad celé spektrum nálad. V roce 1967 po krátkém setrvání v lokální beatové kapele se svou sestrou Sally založil folkové duo The Sallyangie, to vydalo jedinou desku Children Of The Sun. Posléze se svým bratrem Terrym vtrhli do rockových vod s kapelou Barefoot. Tato zkušenost mu otevřela dveře do doprovodné kapely Kevina Ayerse The Whole Wide World, kde hrál na baskytaru a seznámil se s Davidem Bedfordem, s nímž později úzce spolupracoval. V té době již po kapsách nosil natočené demo Tubular Bells a nemalá náhoda mu pomohla k setkání s Richardem Bransonem (majitelem sítě obchodů Virgin Records), ten mu nabídl nahrávací smlouvu a domluvil schůzku se zvukovými inženýry Tomem Newmanem a Simonem Heyworthem, ti se stali jeho blízkými tvůrčími partnery. K této úmluvě taktéž patřily časově neomezené frekvence ve studiích The Manor. Paradoxně loni se objevila nabídka realitních kanceláří na odprodej tohoto komplexu za necelých šest milionů liber, jeho součástí je i budova z šestnáctého století.

Tubulární mise I. (Ze Země na Měsíc)

Po téměř ročním nahrávání se na pulty prodejen dostalo Tubular Bells, coby první počin labelu Virgin, stalo se tak rovných pět dní po Mikeových dvacátých narozeninách. Na ploše necelých padesáti minut je k slyšení hned několik stovek rozličných předtočených playbacků, většinu vytvořil sám Oldfield za pomoci více jak dvaceti převážně strunných, ale i dechových nástrojů, včetně gongu nebo trubicového zvonu (kompletní výčet byl k mání na samotném přebalu). Album s rozpoznatelným logem, které se za ta léta stalo jasnou poznávací značkou tohoto skladatele, se mrštně vyšplhalo na špici žebříčků prodejnosti v několika zemích. Kritici jej chlácholili a zpětně se o něm říká, že to je mistrovský kus, avšak podle některých ironických názorů jej sám autor již nikdy nepřekonal. S nemalým pocitem geniality se dvojdílnému opusu dostalo ocenění Grammy za Nejlepší instrumentální kompozici (i když s téměř dvouletým zpožděním, na jaře roku 1975). Fragment úvodní části byl použit ve filmu The Exorcist a do konce sedmdesátých let došlo na publikování dalších dvou úprav. První z nich přepsal do partitur pro velký symfonický orchestr David Bedford. The Orchestral Tubular Bells (1975) nahrál Londýnský
filharmonický orchestr pod Bedfordovou taktovkou, Mike Oldfield přehrál jen několik pasáží s akustickou kytarou. Na oplátku pak hostoval na Davidově desce Stars End, některé fragmenty z ní se posléze dostaly na čtyř LP Boxed (1976) pod názvem Collaborations. Vedle nich byly remixy prvních tří nahrávek (Tubular Bells, Hergest Ridge a Ommadawn). S nimi si Oldfield vyhrál, nebál se použít více soudobých elektronických nástrojů a kvadrofonických efektů. Části The Orchestral Tubular Bells, The Orchestral Hergest Ridge (nikdy nevyšlo na nějakém oficiálním nosiči) a Incantations byly využity v dokumentárním snímku The Space Movie (režie Tony Palmer), jež vznikl k desátému výročí letu Apolla XI na Měsíc.