Prokletí rodu Grussů

Jmenuju se Rosenkrantz, je mi dvacet tři let a momentálně dělám nebo sem spíš dělal nočního hlídače s nějakým panem Grussem, kterej, když se mi představoval, tak mi podal ruku a sám řek: Já jsem nějakej Gruss..., což já u lidí upřímně nesnáším, tohleto jejich ?já jsem nějakej...? a sám o sobě bych to samozřejmě nikdy neřek. Nikdy bych neřek: Já sem nějakej Rosenkrantz, jelikož já nejsem žádnej neurčitej člen týhle společnosti a těžko o mně může někdo říct třeba: Není támhleto v tý mlze nějakej Rosenkranz? Já sem zcela konkrétní a jedinečná bytost stejně jako kdokoliv jinej a tím pádem sem člen určitej a zároveň bych všechny prosíl, aby to vzali laskavě na vědomí.

Dělal sem ve Šternberským paláci pouze dočasně, jelikož sem se potřeboval ve svým žití na chvíli zastavit, zorientovat se a v klidu si promyslet, kudy dál, ale taky sem potřeboval při tom svým spočinutí schrastit aspoň něco málo na činži a na to bylo tohle místo hlídače ideální. Jestli to někoho zajímá, tak předtím sem dělal v minilabu Kodak, a tak jako se kdysi zpívávalo, že „video
killed the radio star...!“ tak mě a spoustu mně podobnejch, pro změnu zabily digitální foťáky. Co proti tomu zmůžete? Nic. A protože sem byl v minilabu jedinej svobodnej a bezdětnej, tak sem šel při snižování stavu první. Nijak sem se nelitoval a nechtěl bych, aby to tak vyznělo i teď, protože práce nočního hlídače má taky něco do sebe. Žádný velikánský prachy tu sice nečekejte, ale taky po vás za ně nikdo nechce nějak přehnaný kvantum muziky, takže tím se to tak nějak vyrovnává.

Jak bych vám pana Grusse nejlíp popsal? Drobnej šedivej důchodce se strašně zvláštním a nepřeháním, když řeknu, že až s dotěrným pohledem, při kterým sem měl furt pocit, že na mě vejrá, ať už se nacházel kdekoliv. A lekavej byl. Nikdy sem nezažil nikoho, kdo by se tak často lekal! Párkrát se mi stalo, že sem se třebas prudčejc pohnul a von hned vyletěl ze židle, jako kdyby se katapultoval. PROBOHA!, říkával sem mu, TOHLE nemůžete, pane Gruss, TOHLE mi, prosím vás, nedělejte, dyť já se toho vašeho leknutí pokaždý leknu daleko víc, než se lekáte vy! Říkával mi na to, že prej je to tím, jak dělám prudký pohyby a že je to všechno moje vina, a já to radši vůbec nekomentoval, jelikož to byly všechno evidentní nesmysly. Já a prudký pohyby! To byste mě museli znát líp, abyste se tomu mohli taky zasmát.