František Vízner

Jeho vázy z lisovaného skla máme pod kůží, ale jen málokdo zná jméno jejich autora. Přestože vznikly před desítkami let levnou technologií, jsou v současnosti znalci vysoce ceněny. František Vízner ale nenavrhuje vázy pro tovární výrobu už dlouhá léta. Pracuje sám ve své dílně. Ručně hladí čtyřicetikilové mísy k absolutní dokonalosti. Sklo se pod jeho rukama proměňuje v hmotu vypnutou do tvaru mohutnou vnitřní energií. František Vízner dokáže sklo přimět, aby ze sebe vydalo to nejlepší. V březnu se přední český sklářský výtvarník dožívá sedmdesáti pěti let.

Osud s člověkem metá všelijaké kotrmelce. Ani cesta Františka Víznera ke sklářské profesi nebyla přímá. Narodil se nedaleko Mělníka na statku. Tatínek s maminkou obhospodařovali dvacet hektarů polí, měli dva páry koní a traktor. František se odmala motal kolem hospodářství a také rád kreslil. Sedával na mezi a skicoval do sešitu pohledy na krajinu s posvátným Řípem. V patnácti jezdil s koňmi, řídil traktor a při žních kosou obsekával pšenici. Rodiče se těšili, že jednou statek převezme a bude jako otec sedlákem. Ani Františkovi se taková budoucnost nepříčila.

Kulacký synek
Mohl to být docela banální příběh. Mohl půdou a dřinou začít a stejně skončit. Františku Víznerovi bylo patnáct, když o jeho budoucnosti rozhodli jiní. Psal se rok 1951, přišlo znárodnění. Z mělnického sedláka byl najednou kulak. Traktor a stroje zabavili, rodinu vystěhovali. Mladý František musel na převýchovu. Nejprve měl nastoupit do dolů, ale naštěstí z toho sešlo. Byl poslán do Nového Boru do sklářského internátu. Přinutili ho. Vstávalo se tam skoro stejně brzy jako na statku; v pět ráno budíček, v šest v čtyřstupu nástup do práce za zpěvu budovatelských písní. V duchu skřípal zuby zlobou.

Pokud Vás článek zaujal, předplaťte si CVmag a staňte se milovníky ušlechtilých neřestí. Dostanete tištěný magazín, ale články si budete moci číst i na webu a to v plném znění a dokonce stahovat PDF verze.
Přejděte k registraci a předplatnému