Vilém Stránský: Pronásledují mě obrazy, které jsem nekoupil

Kromě zvučného prvorepublikového jména vlastní Vilém Stránský také největší internetovou galerii umění u nás. Na serveru ArtBohemia.cz nabízí téměř 19 000 děl od bezmála 1 150 autorů ? a denně pár desítek položek přibývá. Řada grafik pochází z jeho někdejší ediční a vydavatelské činnosti, takže vzhledem k dubletům je na stránkách k dispozici přes sto tisíc artefaktů.

Jaké první umělecké dílo jste koupil?

Jako student AMU jsem dal dohromady peníze na menzu (býval jsem velmi štíhlý) a své prospěchové a sociální stipendium a koupil si na splátky sborník Hommage a Alois Senefelder. Byly v něm grafiky formátu A2 od Grosse, Hudečka, Lhotáka, Sklenáře, Zrzavého a dalších špičkových kumštýřů. Dnes má jen ten Zrzavého Anděl (Stařena, opus 35) cenu okolo 80 000,- Kč. Zrzavého jsem obdivoval, často jsem ho míjel na Národní třídě a z uctivé vzdálenosti pozoroval, jak ve svém typickém černém ustrojení s baretem pokukuje do výlohy Československého spisovatele. A ten senefelderovský soubor byl nejsnadnější způsob, jak si něco od mistra koupit.

Kdo byl první výtvarník, kterému jste dělal managera?

První, komu jsem organizačně pomáhal – „kapitalistické“ slovo manager se nesmělo používat – byl Samuel Koška, šílenec jurodivého vzhledu s kresebnou linkou a la František Tichý. Talent od Boha, který se propíjel (a propil) životem. Přede mnou rozkousal a spolykal dvoudeckovou sklenku… a nic mu nebylo (narozdíl ode mne, a já se jen díval). Emigroval falešnou ženitbou s ženštinou, kterou nikdy neviděl, usadil se v Londýně a moc se tam neprosadil. Dalším byl František Králík, pozapomenutý surrealista, kterého v padesátých letech vylili z třídy Františka Tichého. Kreslit a malovat v duchu dalíovského surrealismu uměl nepřekonatelně, a že ho dnes znají jen fajnšmekři, beru i jako svoji prohru. Později jsem dělal managera řadě umělců své generace. Bylo to díky mé znalosti cizích jazyků, kdy nebyl problém vykorespondovat jim autorskou cenu za náklad grafiky, většinou exlibris, a nenechat se od zápaďáků přečůrat. Po revoluci jsem se bavil, když mnozí z výtvarníků ronili slzy nad tím, jak těžce a nuzně se jim v normalizaci žilo. Přitom ostošest prodávali do zahraničí přes ArtCentrum a žold dostávali ve valutách a tuzexových bonech. Často měli zastoupení v západoevropských galeriích a produkci měli zaplacenou dřív, než dílo stačili dokončit…