Maska oranžové smrti

Pozdě odpoledne poslední den v říjnu přicházejí duše mrtvých dětí a hrnou se rovnou k malinkým oltářům s kakaem a pekanovými ořechy. Vzadu v pokoji je slyšet, jak cinkají kalíšky. Den na to, ve tři odpoledne, dorazí i mrtví dospělí. Příštích třicet šest hodin, nejdřív doma a pak na hřbitově, si budou užívat vzácných chvil s hudbou, jídlem, pitím a těmi zatím živými. To není scénář další adaptace F. A. Brabce, ale mexických dušiček.

Každá část Mexika prožívá El Día de los Muertos, Den mrtvých, výrazně jinak. Na svíčkami osvětlený hřbitov v San Andrés Mixquic se každoročně sjedou tisíce obyvatel Mexico City, jezero Pátzcuaro je slavné noční vyjížďkou na hřbitov na ostrově a aztéckou hrou s hořícím míčem, další místa vynikají výrobou calacas, legračních cukrovinek ve tvaru smrtek, co by si jogurtové kostíky daly k snídani. V Oaxace, kam jedeme s fotografem Václavem Jiráskem, skoro žádné kalorické lebky neuvidíte. Přestože je mexickým centrem řemesel, hlavní město stejnojmenného státu na jihu Mexika drží vrchní příčky hitparády dušičkových oslav hlavně kvůli průvodům masek.

30. 10. — Mluv s Claudem

Kostýmy se na náměstí v Oaxace objevují už několik dní před vlastním svátkem.

Třicátého chytneme i menší průvod. Kolem dvaceti masek, většinou škvrňat, koleduje do plastových dýní. Ani ne dvouletá kostra tancuje s tak tříletou paní Zorrovou, ostatní holčičky jsou většinou za Catriny (viz box), z pod závoje jim svítí mrtvolný mejkap. Všechno to vypadá mile jako animovaný film pro lidi z města. S napjatou atmosférou jakéhokoli většího davu, natožpak s agresivní a sexuální energií takového newyorského Halloweenu, se to nedá srovnat. Průvod sponzoruje Gas de Oaxaca.

Tou dobou v Paříži už je Claude Lévi-Strauss několik hodin mrtvý. Podle pokatoličtěných Zapotéků, nejpočetnější oaxacké menšiny, bude teď jeho duše devět dní čekat na Boží vyjádření k nerudovské otázce, kam s ním? Dá se za něj přimluvit intenzivní motlitbou, ale po devíti dnech se smete písečný koberec vysypaný na místě, kde leželo tělo těsně po smrti, a do nějž duše vstoupila, a odnese se na hřbitov za tělem.

Antropolog Lévi-Strauss při hledání „nečekaných souladů“ mezi civilizacemi, struktur společných všem společnostem, nacházel především mýtus coby způsob překlenutí binárních opozic (syrový/ vařený, já/my, zvíře/člověk). Přímluvu by si zasloužil, protože jeho interpretace mýtů jihoamerických indiánů vysvobodily – aspoň u většiny akademiků – tzv. primitivní společnosti z představy o jejich intelektuální omezenosti a iracionalitě. Dokazoval, že logika kanibalů má stejně jemnou racionalitu jako ta západní a omezenost je povyšování měšťáků nad buráky. V Brazílii, kde několik let působil, prvních padesát let 20. století zlikvidovalo víc než 90 kmenů a 15 jazyků. Dost na to, aby varoval před západní monokulturou.

Během devíti dní po smrti nebožtík stále slyší, co mu říkáte. A tak tohle je moje jedinečná šance, jak mluvit s Claudem. O přežitých opozicích jako tradice a moderna. Katolictví a předkoloniální kultury. Familiérní a exotické. Hollywood a Mexiko.

28. 10. — Hej hombre, udělals do mě díru

Už osmadvacátého přijíždějí na hřbitov kolem Tehuacánu těžké náklaďáky s korbami plnými rodin. Ženy organizují práci, většinou s miminem, z nějž nekouká ani ň, jen tak mimochodem uvázaným na zádech. Dalších pár děcek se honí kolem, zakopávají o hrábě a trhají květy. Všude prskají tranzistoráky a kadence španělštiny. Kolem se motají veselí psi. Dospělí kopou, plejí a uhrabávají hroby do úhledných rovů. S naší frekvencí hřbitova až dvou denně během deseti dnů a dvou tisíc kilometrů ve výšce od asi deseti do dvou a půl tisíce metrů, si začnete všímat zvláštností. Každý má přívlastek, specifickou nekrokulturu. Tohle je třeba hřbitov „čokoládových dortů se strouhanou pomerančovou kúrou“ – načechraná hlína a poprašek okvětních lístků aksamitníku. Rozpoznáváme taky kulturu fialových emailů (Puerto Ángel), kulturu obrácených umělohmotných váz (Animas Trujano), betonových děr (Mitla), kulturu písečných rakví (Ocotlán)… Jak Koljův výtvarný projev formovaný krematoriem, španělština je taky jediný jazyk, v němž jsem znal dva výrazy pro hřbitov, aniž bych vedle toho uměl víc slov, než co mě naučil život v New Yorku (cabrón, bodega) a Gael García Bernal (puta madre).

29. 10. — Oslové

Třicet pět kilometrů od Oaxacy na hřbitově v Santa Ana del Valle (kultura betonových domečků), městečku s hliněnými ulicemi, kde si můžete vsadit, jestli vraty do dvora uvidíte osla nebo zebu, chlapi spravují elektrické vedení. Ten v džínové košili nám podává ruku a ptá se, jestli máme taky dušičky. Symbol naší společné katolické minulosti, Maxmiliána I., bratra Franze Josefa a tři roky mexického císaře, jehož rozprchnuvší se česká vojenská hudba prý založila mexickou dechovku, nezná. Tak říkám, že máme vlastně totéž mínus barvy, legraci, počasí a večírek. Že jsme v tomhle ohledu melancholici ze severu. Chlapík říká, že oni tady ve městě taky nemají večírek, že se jen snaží být s mrtvými. A že i on se snaží zůstat na hřbitově přes noc, ale ne vždycky mu to vyjde. Zbylí chlapi akorát pozdraví čistou angličtinou a dál spravují světlo na márnici.

Až sem přijedeme v sobotu, bude před hřbitovem stát obrovský oranžový oltář a oranžová bude zářit vraty na tu sešlost aut a lidí, až budou vypadat jak kompars Kriminálky Miami. A dvě stě metrů odsud bude hořet dům ornažovými plameny. Část vesničanů bude hasit kbelíky vody a hlíny nahrabané motykami i rukama z udusané kopky na dvoře a část se smíchem zpoza plotu sledovat shon, sloup černého kouře a muže vláčejícího bědující stařenu z ohniska požáru. Oslové budou hýkat. Jakési zásahové vozidlo, sanitka a policie pojedou tím směrem až dávno potom, co odjedeme. Hasiči ještě později.

O mrtvých jen zvesela

Jako všechno mexické, i vztah k smrti definují dvě dědictví – původních obyvatel a katolictví. Taraskové a po nich ostatní kultury věřili, že difuntos, nebožtíci, se vracejí měsíc po podzimní rovnodennosti. Aby našli cestu domů a dobře se poměli, připravovali jim brány z oranžových květů mrtvých – afrikánů a měsíčků – a oltáře s obětí: vodou a jídlem. Aztékové k tomu hráli na flétny a zapalovali ohně. Katoličtí dobyvatelé elegantně zakopali pohanský zvyk pod koberec vlastních, příbuzných svátků Všech svatých (1.11.) a Dušiček (2.11.) – podobně jako to už provedli s keltským svátkem, ze kterého se vyvinul dnes sekulární Halloween. Rostoucí populace mesticů, potomků Indiánů a Španělů, vytvořila novou tradici navštěvování a zdobení hrobů, ale původní zvyk zůstal. Oranžové ofrendas, oběti, svítí v každé samoobsluze i klubu, a obecní úřady se předhánějí v tom, který vytvoří složitější obraz ze života kostlivců – moje oblíbená postava je kostří děcko hrající kuličky s prakem za pasem na oltáři nesoucím jméno katolického biskupa v dvoraně městského úřadu v Pueble.

Chápání smrti jako poměrně bezproblémového přechodu na čistě duchovního občana, společně s tím, že staré civilizace vedle buráků často a rády obětovaly i lidi, jsou patrné na každém kroku. „V Mexiku se cesty života a smrti protínají vizuálním způsobem, tak jako nikde jinde; toto setkání je vlastní tragickému obrazu smrti zadupávající život i nádhernému obrazu života triumfujícího nad smrtí… Mexičané se smějí smrti,“ poznamenal si do deníku Sergej Ejzenštejn. Zatímco já pořád nedokážu kulaťoučké Mexičany nepovažovat za ty pasivní rolníky, které Calvera terorizuje v Sedmi statečných, mexické trafiky kypí ženskými tvary tanečnic i Panny Marie Guadalupské, obrazy wrestlerů, transformerů, Ošklivky Betty a doslovnými celostranovými fotografiemi obětí vyřizování účtů. Koupíte si tričko s Madonnou nebo tričko s madonou? Socha Ježíše bez realisticky rozdrbaných kolenou, vytřeštěných skleněných očí a paruky, jejíž kadeře zažily natáčky, je vzácnost.

Na zemědělském jihu není zarážející lhostejnost vůči brutalitě smrti ani její karikovaná podoba tak patrná a u místních obchodníků těžko uvidíte metalově hororovou estetiku, které se chytají mexičtí mladíci od Mexiko City až Manhattan. Vztah ke smrti je tu výrazně spirituálnější a vedle toho určuje Den mrtvých především kultura fiesty – fakt, že svátek je společenská událost, zábavná, ale i povinná. Día de Muertos není smutná připomínka (od)loučení, ale chvíle shledání živých i mrtvých a vyjádření vděku za život, nebožtíků i ten náš. Duše mrtvých smutnění nevidí rády, zvlášť, když se předpokládá, že si na onom světě užívají náramné vakace. Tahle naděje je zpravidla tím hlubší, čím zkoušenější region a Oaxaca sice není zoufalá na 72 panen, ale na hodně posmrtného smíchu a tance určitě.

29. 10. — Zócalo

Už jsme v Mexiku čtyři dny a právě jsem potkal první vyzývavě oblečenou ženu. Náměstí v Oaxace se už od sedmi plní, kolem se šine povinná mexická zácpa. Bledé kůže přibývá nejen na počet těl, ale i odhalené plochy. Na mole negro, černé omáčce z kakaa a čili, hodují stárnoucí Táňi Fischerové se slabostí pro učitele kurzů keramiky, vaření a španělštiny; znuděné americké ženy na kurzech života v přijatelné divočině. U jiných stolů se rozvalují muži, co právě sešli do hotelové restaurace v běžeckých botách, širáku a s kapsami na kompas, GPS, rukavice, lékárničku, špunty do uší, baterku, balaklavu, beranidlo, balistické brýle pro noční vidění, slzný plyn, pepřák, Savo, skládací zákopový rýč a karimatku. Muži s lookem Krokodýla Dundee, lovce Pampaliniho a kombinace zeměpis-tělocvik, s obrovským falickým objektivem na krku. Jestli jsou Američani v něčem nejlepší, tak v naplňování klišé o Američanech.

Masky – tu vlkodlak, tu čert, všechno gumový Hollywood z klipu Slipknot. Náměstí už ale pročesává i osločert s dlouhatánskými ušisky z hadí kůže a chlupy z rákosí. Všude postávají prodavačky tradičních ozdob v nádherně pestrobarevných zástěrách a podavačky blikajících mickeymousích uší v nádherně pestrobarevných zástěrách. V atriu radnice mezi ukázkami oltářů z regionů hrají peruánští indiáni El Cóndor Pasa; v palestinské šále prodávají CD Nostalgia, ověšení severoamerickými lapači snů s airbrushovým aljašským vlkem a fantasy princeznou. Náměstí páchne krémem na boty.

30. 10. — Conquista

Čtvrt na dvanáct, Lévi-Strauss v Pánu a naproti přes pískoviště indiánská prodavačka cukrovinek a cigaret, košík před deštěm přikrytý igelitem. Nikdo nic nekupuje, náměstí je až na pár dopíjejících zpozdilců v podloubí prázdné. Na člověka vyskakují sentimentální a pastorální klišé. Proč tu, zapletená v šátku, se sofistikovaným účesem, působí tak mimo? Proč vypadá, že vůbec nerozumí tomu, co se naproti v hospodě s repráky, jídelními lístky a pivy děje? Vyplašeně, nesměle se usmívá. Jak Andersenova holčička se sirkami, jak postava ze Zoly. Tohle není její kultura. Přitom tu nejspíš takhle sedává odmala. Její kolegyně se vzpurně zvednutým rtem, polici s Halls a Snickers na prsou, nemluvně na zádech a jedno za každou ruku, s postupující nocí unaveně zírají skrz světla lamp. Jak se v dalších dnech město plní gringy a mestici, jsou čím dál unavenější a vystrčenější. Štěbetavé holky s plameny v očích, kterým při našem příjezdu přirozeně patřilo náměstí teď mezi všemi těmi městsky oblečenými lidmi působí jako malátné žebravé Rumunky, nechtění služebníci na cizí oslavě. Jedna prodavačka se prodírá klubem mezi tanečníky salsy a ska, mezi lykantropy a pseudogotickými kříži a nabízí jim růže. Starší Indiánka s ošatkou květů pospává v ohlušujícím technu. Teenagerky kojí v sedě na dlažbě před klubem, mezi hloučky nagelovaných klubberů v košilích, globální generací s mobily a foťáky na honu za páteční zábavou, jaké zná každé západní město. Asi pětiletý klučina s pultíkem, kterého budeme potkávat každou noc, nakukuje do klubu. Tak dvanáctiletá prodavačka postává vedle vyhazovače, zabalená v látkách vedle nichž všichni party people šednou jak ta půlka obrazovky nepraná v Perwollu. Smějí se, šťastně a nahlas, když se usměješ na jejich děti, malé špinavé opičáky s účesy podle hrnce, s obrovskýma svítícíma očima a rukama zabořenýma v písku agávových záhonů. Jaké to asi je, kojit v šestnácti před klubem v krajském městě? Takhle není těžké chápat pohnutky Che Guevary při setkání s párem chilských horníků bez práce a domova.

.Qué onda güero?

Oaxaca je stát hornatý a chudý a přestože jeho dnes čtyřistapadesátitisícové hlavní město bylo v 18. století třetím největším sídlem Nového Španělska, nikoho příliš nezajímá. Díky tomu se tu zachovaly jak výjimečná kuchyně a řemeslné tradice – tkalcovství, černá keramika, jedovatě barevné vyřezávané příšerky – ale také původní obyvatelé, kteří stále mluví patnácti jazyky. Domorodé komunity si tu dokázaly uchránit svůj způsob života, náboženské praktiky, politickou autonomii a teritorium líp než jinde v Mexiku.

Za tím vším, nejrozvinutější výtvarnou scénou mimo Mexico City i koloniální architekturou (která by ale třeba obyvatele Třeboně lapat po dechu nenechala), v posledních letech přicházejí turisti, ale mimo velké svátky je tu cizinec stále řídký zjev – ve vesnicích v horách jsme byli velká atrakce. Lidé ve městě Oaxaca se samozřejmě povyšují nad způsob života v okolí, který vnímají jako rezavějící konzervu „tradičního“ a „indiánského“, podle potřeb zdůrazňujíc tu zaostalou, tu nostalgicko-romantickou stránku. Podobně berou celý stát Mexičané ze severu a turistické průvodce – stát Oaxaca zastupuje autentické, indiánské Mexiko, kde ženy tkají vlastní pestrobarevné sukně a jezdí se sem za fiestami v jejich nejfolklórnějších podobách. Koncepty „tradičního“, „indiánského“ ale v poslední době procházejí mocnou redefinicí. Na trhu v Ocotlánu, kde koupíte poslední DVD i sandály z pneumatiky, stojí Indiáni v tradičních šátcích frontu na bankomat, kartu v ruce, která nejvíc připomíná ty sušené fialové papriky, co prodávají. Mezi stařenkami s lookem holčiček, mašle zapletené v copech, které nastupují do moderních autobusů s pytli ovoce na hlavách, potkáte třináctiletého Michaela Jacksona, i s flitrovanou rukavičkou. A případná ekonomická prosperita, třeba z výroby koberců v Teotitlánu, tradice nemaže, ale umocňuje – víc peněz znamená bohatší fiestu.

I když s Lévi-Straussem odmítneme olympijský pohled na kulturu jako na jakýsi sprint, kde na čele pelotonu vlajkou mávají městské avantgardy a vzadu na samotách po nekonečných retardérech drhnou ti zaostalí, v Mexiku bohužel stále platí koloniální škála odstínů – čím španělštější a nepůvodnější, tím lepší. Na většinu Mexičanů žádná sentimentální a pastorální klišé nevyskakují. Indiánská menšina, která nefunguje podle západní racionality, je přinejlepším tolerována.

31. 10. — Panteón General Oaxaca

Na hlavním oaxackém hřbitově (kultura prohnutých krucifixů) školní třídy připravují oltáře. Pálí dřevěné uhlí, drtí ho kamenem na prkně na černé barvivo k vysypání pískových obrazců, ne nepodobným mandalám. Úzkonohavičačky v conversech přišívají květy na bambusové tyče a hrají s nimi nekonečné Má mě rád-Nemá mě rád. Ječí, když se oltář sesype, potom, co se klukovi v tričku Metallica – Kill ‘em All nepovede umístit na vrchol kříž. Platí tu všechny stereotypy třídních tlusťochů, komiků, krasavic i gotiků. Až na to, že gotici jsou tady všichni. Mezi nimi se proplétají staříci, co byli na hrobech, a kteří tolik neječí ani se nefotí mobily a smrt víc prožívají. Za nimi v šesti patrech děr na rakve táhnoucích se podél zdí arkád zatím odpočívají nůžky a svačiny. Před hřbitovem se rozjíždí suverénní pouť, se stánky, kolotoči, střelbou na terč, všudypřítomnými tamales (masem v kukuřičném listě) a papel picado (barevnými vlaječkami z papíru).

31. 10. — Banda

Za katedrálou hraje místní hity zábavová kapela, jaká dokáže udělat ze svatby nepříjemnou povinnost, před ní tančí kolem stovky postarších párů se škraboškami. Svírá je prstenec čumilů. Odnikud se ale zjevuje průvod, ze kterého cáká energie místní dechovky. Všichni šlapou zelí jak zběsilí, těžko se nepřidat. Konečně mi dochází, že je to dechárna, co nás přesvědčilo v klipech na YouTube, že Oaxaca je to místo, kam jet. Dechovka dává oslavě koule, které nemají nic společného s romanticky falešným dojímáním se nad čistotou prostých Balkánců nebo Mexikánců. Repetitivnost, razance, všechny možné breaky a stop-timy těch kapel by naučily leckterého tanečního DJe. Je to dechovka, co spojuje lidi a dělá z oslavy skutečný rej; maska, která se nehýbe je mrtvá mrtvola, nikoli oživlá, a tanec rozpoutává všechny energie, kvůli kterým tu průvod masek je – převracení rolí, narušení pořádku, sexuální a mocenskou šarádu, travestii – včetně výsměchu smrti smrťoucí. Teprve když masky tančí tenhle připitomělý a euforický tanec, vynikne absurdita, která osvobozuje. Zítra bude město plné průvodů. A pozítří ještě plnější.

31. 10. — Monstra a monstrance

Není jasné, se kterým hadem se vydat. Protahují město skrz na skrz jako robot-vysavač. Najednou do nás z boční ulice vrazí neproniknutelný chuchvalec kadidla a zas ním o několik stupňů těžší atmosféra katolického procesí. Žádné masky, jen ty pokory a namyšlenosti, před Bohem a nad okolní dopravou. Pohřebně se šine, jen co mu dovolí smradlavý kompresor pohánějící reproduktory, vláčený za knězem s bezdrátovým mikrofonem. Nad střechy domů se vytahují korouhve, přes dvacet křížových konstrukcí s těžkými sametovými zástavami okovanými stříbrnými srdci a částmi těla jako díky za uzdravení, s velkými rámy s ikonami uprostřed. Pod jejich koženými popruhy se hrbí snědí Mexikánci s boschovskými profily. Další muži drží samet za cípy, ve větru zápasí s rovnováhou. Osm jich nese sochu Panny Marie s pláštěm rozevřeným jak přistávající letucha. „Kudlanka nábožná,“ odtuší Vašek. Jiní nesou obrovské skleněné báně. Kadidlo dusí lidi. Bělovlasý statný kněz se střídá s dechovkou, protahuje: „Santa Maria, madre de dios…“ Mám pocit, že jdeme přímo na Kalvárii, ale knězův chant už nabírá: „Viva Santo Domingo…“ Když za chvíli vejdeme do kotle dominikánské katedrály, přeplněného lidmi, vůněmi a buclákovými světci, kteří zírají umučenýma očima na to všechno indiánské zlato, cítím aspoň trochu, jaký efekt měla mediální mašina v potemnělé krajině před pěti sty lety: větší než všechny světla Warner Bros. A pak zase dechárna a pištící klarinety, jak když táhnou janičáři se vším břinkotem. A před vraty o zeď kostela opřený oranžový oltář pro sv. Dominika.

Chytneme se průvodu, který směřuje na hřbitov. Jeho mrtvému biskupovi je asi deset a volá na nás, gringos: „I love you!“ Řev dechovky vytahuje lidi v pyžamech z jinak už ztichlého města do průchodů a zapíná alarmy zaparkovaných aut. Na hřbitově němečtí dokumentaristé simulují svit svíček žlutým filtrem na světlech. Párečky korzují, některé hroby okupují pokřikující partičky s kytarami. U vchodů je slyšet mariachi, útržky Imagine a zvuky kolotoče připomínající monstrózní výherní automat. Z ruin uprostřed nekropole vysílá přímým přenosem studio mexické televize.

31. 10. — Jorge

Každý soubor má svůj styl, jedni jsou velcí a chlupatí, jiní staří, „umělečtí“ a hrají divadlo, je tu trojice tichých smrtek-peónů, kozlové se zapálenými spreji, brouci z Ferdy Mravence a klauni s turbočírem. Zlatí Aztékové házejí blesky na všechny strany a bažantími péry mašlují diváky. I ti, co vypadají nejlíp a nejvíc „mexicky“, se ale vracejí jenom k posadovským charakterům. Čím dál víc je jasné, že tyhle průvody jsou nedávný import. Průvody sestavují už existující seskupení mladých – umělecké školy, divadelníci – pyšná na sympatickou tradici, která ale mění svoji funkci. S každým kilometrem dálnice z Mexico City – dálnice je, Claude, to, co spojuje lidi na celém světě – se nůžky otevírají: na náměstí průvod gumáků a ve vesnicích prosté oltáře, které narozdíl od suvenýrů v hlavním městě nemají sofistikované kouzlo západní představy folklóru, cizelovaných ozdob do designové police vedle štosu Elle Décor. To „nejautentičtější“, ten ideál exotiky nezasažené Západem, je nakonec Coca-Cola. Láhev Coca-Coly a Corony, pomeranč, cigára bez filtru, buráky, tortilla, krůtí stehno s mole v keramické misce, zvadlý afrikán v láhvi od Fanty, předtím zapálená kopálová pryskyřice a dost. Možná fotka, aby se nebožtík bezpečně našel. Na trhu v Mitle, městečku dál v údolí, který slouží místním a ne turistům, takže nabízí především cáry masa a banány, Den mrtvých připomínají jen fialové květy nevadlce, pár drobných lebek zdobených sezamovými semínky a nezbytný pan de muertos, pomerančové pečivo ve tvaru těla zabaleného do přikrývky. Všechno ostatní je Čína, plast a velký bratr USA – oltář v domě Frídy Kahlo sponzoruje káva La Parroquin. Na hrobě jakéhosi Jorge Mendéze Cruze, který v Mitle umřel letos v lednu, ležela na smaragdových dlaždičkách malá voda a kukuřičné křupky. A to mě dojalo.

1. 11. …o jejichž svatosti neví kromě Boha nikdo

Mexiko se vzepřelo bedekrovému safari. Nakonec jeden gumák v průvodu je karikatura Mexikánce, Pedra nebo Pancha. S kloboukem, z nějž stébla trčí na všechny strany, velkým ďupkovaným frňákem, odulými rty a mocným knírem. Takového jako zemědělce ze Sedmi statečných. Unavený několikadenním třeštěním a luxováním města sleduju rynek z podstavce altánu v jeho středu. Před besídkou zkolabovala tak čtrnáctiletá rudá Catrina. V kruhu dvaceti černě oblečených posadovských smrtek najednou první vážný smutek. Všichni se po sobě rozpačitě rozhlížejí a strach v bělmech černě podmalovaných očí adolescentů je mnohem strašidelnější než všechny latexové pohmožděniny. Pod hlavou jak Sněhurku ji drží nejvyšší ze skupiny, mangagotický Smrťák a la Animatrix, od hlavy k patě černooděný, černooký krasavec s krucifixem na krku. Na lavičce za ním čeká obrovská kosa s kosištěm z větve tlustší než moje předloktí. Nad dvojicí přešlapuje skupinový manžel bezvládné, se zlatými knoflíky, zlatým lemováním a výrazem Jindry Benetky právě vyloučeného z oktávy základu života. Kolem něj obruba dalších černobílých obličejů se strnulým vyceněným úsměvem namalovaným na tváři. Romeo+Julie hadr. Někteří ze skupiny stíní čumily, radí se a s lítostivým pohledem za ostatními průvody si začínají stírat líčidlo. Sekáč si sundá kabátec, pod kterým schovával opřeskovanou bondážovou vestu, přetáhne ho přes Catrinu, vyhodí si ji do náruče a nese bezvládnou přes náměstí. Deseticentimetrové platformy bot mu dávají božsky nadnesený krok, jakoby se vznášel. Nedívá se napravo ani nalevo, na trhovce s cukrovou vatou a karamelizovanými jablky, na balónky s tasmánským čertem, na křepčící průvody, na čističe bot, na prodavače DVD Halloween prodírající se restaurací, na babičky modlící se na obrubníku, na malý indiánský Ronjy okusující klas na klacku. A zmizí.

2. 11. — Smutné tropy od soumraku do úsvitu

Všechny hřbitovy po cestě k oceánu, která vypadá na mapě jako střeva – všechny ty zatáčky se do ní nevjedou – jsou obsypané lidmi a afrikány a lidi, co nejsou na hřbitovech, jsou na cestě na hřbitov s náručí plnou afrikánů. I kolem chatrčí z plechovek v pralese šlapou ve stejném čistém tričku s heraldickým potiskem a širokých džínách. Na umělohmotných židličkách sedí kolem hrobů, pijí špinavou limonádu z umělohmotných kelímků a v umělohmotných kyblících nosí špinavou vodu na kytky. Ve všech vesnicích pak chlapci a chlapi do noci vysedávají na obrubnících a zídkách a motorkách a podél silnice se zjevují chodci jak vracející se v sobotu v noci ze zábavy. Stěny hřbitova v Potchule dostaly nová smrtelná graffiti.

Podél zátoky Puerto Ángel se honí partičky teens a házejí po sobě petardy. Na hřbitově nad Playa del Panteón, hřbitovní pláží, si starší paní svítí baterkou na cestu plnou pomerančových šlupek, afrikánů, kutálejících se váz. Komplikované obrazce z lístků se bortí a spolu s kořeny stromů, kamením, stonky a víčky od piva tečou uličkami. Všude prach a zas ten drnčivý zvuk rádia a hlasy zpívající s ním. Občas někdo bafne zpoza palmy. Místní nešťastník, první skutečný truchlící, se svíjí v agónii na střeše hrobky jako vodník nad úplňkovou zátokou, téměř nahý, žvatlá a naříká, lamentuje a chrochtá, sténá, přeřvává se s cvrčky. Všude posedávají lidi pomerančoví světlem svíček a záplavou květů. Pětiletí spratci házejí z horních pater hřbitova petardy na temné postavy proplétající se mezi hranami hrobů, střílejícími do všech úhlů. Nad kopcem nad haciendou s palmami omotanými světýlky jak na Vánoce, se blýská bouřka, ohňostroj a Vaškův blesk. Ve vlhkém tropickém dusnu je všechno teplé, barvy, hlasy, Pacifik pod námi. Svátek odumírá. Smrad hnijících afrikánů se za chvíli nedá snést.

3. 11. — Post mortem

Sjezd z hor do večerního Mexico City nejvíc připomíná přelet nad novou civilizací v Hvězdných válkách. Je to váš osobní objev všeho zlata Aztéků. Obrovská ukrajinská revoluce, Paroubkův sen, o smog zapřená oranžová záře nad Tenochtitlánem. Od obzoru k obzoru v obrovském pekáči světýlko vedle světýlka, tetelící se, závratný dušičkový krchov třiceti pěti miliónů lidí. Kultura živých obětí smějících se smrti.