Krvavá práce

Když profesor Michael Aschermann přebíral osmadvacátého října na Pražském hradě medaili Za zásluhy, bylo spolu s ním vyznamenáno dalších dvaadvacet mužů a žen. První v seznamu byli letci z druhé světové války. Když vedle sebe postavíte válečné hrdiny a lékaře, je v tom pokaždé trocha ironie. Ale dá se říci, že jedni i druzí se věnují krvavé práci, jen každý trochu jinak. A v případě práce kardiologa Aschermanna jde také o život - jeho průkopnické práce v oblasti léčby infarktu a dalších chorob krevního oběhu zachránily a zachraňují životy bezpočtu lidí po celém světě.

Začal bych životopisnou otázkou: jak jste se stal kardiologem?

Mě medicína lákala odjakživa. A konkrétně ke kardiologii jsem se dostal mimo jiné i proto, že moje maminka stonala se srdcem. Bylo období, kdy mě přitahovala i chirurgie, líbila se mi kombinace manuální a intelektuální práce. Ale nakonec mě ke kardiologii přitáhli dobří učitelé. Měl jsem štěstí na geniální pedagogy a také na to, že právě posledních třicet let, což je přibližně doba, kdy se kardiologii věnuji, prošla tahle vědní disciplína neuvěřitelným rozvojem. Oproti tomu se za celé poslední století před tím nestalo téměř nic. Teď samozřejmě trochu přeháním, určitý vývoj tu byl, ale když jsem já nastupoval jako začínající kardiolog, byly z vyšetřovacích metod k dispozici pouze EKG a rentgen a teprve začínaly srdeční katetrizace.

Srdeční katetrizace znamená zavádění takzvaného katetru, tedy cévky nebo hadičky do srdečních dutin nebo cév. Patří k nejpřesnějším kardiologickým vyšetřovacím metodám. Sám pan profesor Ascherman nedávno napsal do magazínu Sanquis článek, v němž líčí, že pojem katetrizace „použil poprvé v roce 1844 francouzský fyziolog Claudie Bernard, který zaváděl cévky do srdce experimentálních zvířat za účelem měření tlaků v srdci. V roce 1929 pak 27letý německý chirurg Werner Forssmann provedl první srdeční katetrizaci sám na sobě a dokonce ji dokumentoval na rentgenových snímcích. Aplikoval si lokální anestetikum do oblasti žíly na levém předloktí, do této žíly pak zavedl sterilní uretrální katétr, který postupně posunoval až do pravé síně a pravé komory srdeční. Hlavním cílem jeho snažení bylo nalezení bezpečné metody, která by umožňovala aplikaci léků přímo do srdce při resuscitaci.“ Řekněme, že existují lidé, jako třeba já, jimž se točí hlava už při běžném odběru krve. Takže to, jak si pan doktor Forssmann nasouká za plného vědomí nějakou hadičku až do srdce, si s dovolením vůbec nebudu představovat. Nechám raději dál hovořit profesora Aschermana:

Měl jsem to štěstí, že když jsem v roce 1972 nastoupil sem do Všeobecné fakultní nemocnice na pražském Novém městě, rovnou jsem naskočil do rozjetého vlaku začínající kardiologie a celých následujících třicet let jsem měl možnost ovlivňovat to, že jsme se stali jedním z průkopnických pracovišť. Když přišly první koronární jednotky, byl jsem u toho, stejně jako když se u nás poprvé objevil ultrazvuk, echokardiografie. Dnes je to naprosto rutinní vyšetření, které má téměř každá ambulance. Pak jsem zažil příchod koronární angioplastiky, metody rozšiřování zúžených věnčitých tepen. Jak v diagnostice tak v léčbě se kardiologie za těch třicet let neskutečně pohnula. Věděli jsme o všem, co bylo ve světě, ačkoli dostupnost odborné literatury byla za minulého režimu podstatně horší než dnes.