Václav Jirásek

Strašidlo cantervillské je skoro sto dvacet let stará povídka Oskara Wilda, v níž veskrze moderní, materialistická rodina bojuje s duchy minulosti mj. v podobě nesmazatelné krvavé skvrny na podlaze gotické knihovny. Povídka je to satirická a na její případnosti se dodnes nic nezměnilo, spíš naopak.

Fotografie Václava Jiráska (1965, Karviná, dnešní Česká republika) připomínají v mnohém tu skvrnu, jíž duch lorda Simona dodává působnosti pomocí barev slečny Virginie – někdy je matně červená, téměř rumělková, jindy nachová, potom sytě purpurová a někdy ji najdete zářivě smaragdovou. Jeho fotografie mění podobu, ale v zásadě mluví o jednom a neustále se vracejí jako připomínka toho, co nechceme vědět. „Jak hrozné,“ vykřikla paní Otisová, „krvavé skvrny v obývacím pokoji mám hrozně nerada. Musí to být ihned odstraněno!“ Ať jsou to vysoce stylizované barokní portréty naplněné pokrouceným symbolismem, snímky lebek a hnátů ze sedlecké kostnice, nemocné jarní krajiny, kde květy působí jak zhoubné nádory, ať jsou to ztracené existence bloudící lesem cestou z nákupu či v nemocničních rouškách, těžce oddychující tovární věk, odložená auta a psi nebo muži v maskách z ježčích kůží, Jiráskovy fotografie znovu a znovu opisují zmar, rozklad a smrt a lidskou reakci na ně. Samy přitom nejsou ani odporné, ani nemluví, slovy Rolanda Barthese, „záměrnou řečí hrůzy“. Nechtějí diváka ani hororově děsit ani si k němu nechodí žalovat na život, ale jako to nejlepší v umělecké tradici ukazují odstrčenou stranu světa s respektem, který jí je často upírán, v povznášející melancholické formě, která šlechtí. A někdy se taky potichu smějí...

Pokud Vás článek zaujal, předplaťte si CVmag a staňte se milovníky ušlechtilých neřestí. Dostanete tištěný magazín, ale články si budete moci číst i na webu a to v plném znění a dokonce stahovat PDF verze.
Přejděte k registraci a předplatnému